v Mittersillu – Hollersbachu – Stuhlfeldenu
Historické domy
Mittersill

Meilinger Taverne
Tento charakteristický dům s fasádou, která je pro Mittersill neobvyklá, je již po mnoho století známý jako hostinec a hospoda, o čemž svědčí i dnešní název „Taverne“. Majitelé mohli po udělení hostinského práva (obchodního práva) podávat jak víno, tak pivo i pálenku. Bývalá „Taschllehen“ včetně hostinských práv je ve své historii úzce spjata s hostinskými rodinami Meilinger, Oberkofler a Hochfilzer, naposledy jako oceněná restaurace rodiny Klackl.
Dům je považován za centrum středověkého obchodu se solí z Halleinu sem. Sůlní nosiči dopravovali sůl dále na jih přes pohoří Felber Tauern.
Jako jedna z mála budov na tržišti nebyla nikdy zničena požárem. Fasáda připomíná takzvanou architekturu povodí řek Salzach a Inn ve městech od Braunau přes Schärding až po Pasov.
Od roku 1894 v této tržnici dočasně sídlila tehdy nově založená Raiffeisenkasse Mittersill.

Heitzmann
Již v roce 1344 je zmíněno staré rytířské léno u Freythofu v městečku Mittersill, které se později nazývalo Grundnerwirt. Na místě dnešního kostela sv. Anny za tímto domem stál tehdy starý farní kostel. Časté povodně a velký požár trhu v roce 1746 kostelní stavbu definitivně zničily.
Hostinský statek s rozsáhlým zemědělským hospodářstvím získal od úřadů několik živnostenských oprávnění. Stejně jako ve starém Rakousku zahrnovala tato v salcburském arcibiskupství takzvaná „radizierte Wirts- und Pöckensgerechtsame“ povolení k obchodu a provozování hostince.
Po několik generací byli majiteli nejprve rodiny Meilingerů, poté rodiny Heitzmannů. Od roku 2013 patří venkovský hostinec k pivovarskému panství rodiny Gassnerů.

Gasthof Post
Tento dům mimo most, poprvé zmíněný v roce 1350 jako „Eberhartlehen“ s právem k provozování hostince, patří k nejstarším budovám ve městě. Odjakživa sloužil jako hostinec, o čemž svědčí staré profesní označení majitelů – „bürgerlicher Gastgöb“, „Pierpräu“ a „Pöckenherr“.
Poloha u mostu přes řeku Salzach, který spojoval tržiště s částmi obce ležícími na slunné straně, dodávala tomuto domu zvláštní význam. Zřízením pošty v roce 1864 a o něco později telegrafní stanice se „Außerbräu“ stalo hostincem „Post“ a raným komunikačním centrem Mittersillu. V roce 1898 byla v bezprostřední blízkosti vybudována zastávka nové místní železnice Pinzgauer Lokalbahn.
Taneční sál, přistavěný v roce 1890, se stal místem společenského setkávání. Tradičním mittersillským „Faschingeingraben“ – ponořením karnevalové loutky do řeky Salzach – zde každoročně končilo karnevalové období v Mittersillu.
Vlastníky byli více než 100 let členové rodiny Schett, od roku 1999 patří hostinec spolu se sousedním Färberhausem rodině Manzl.

Kostel ve Felberu
Kostel ve Felberu je často označován za nejzajímavější skvost regionu Pinzgau, v němž umění z mnoha století představuje zdařilou kombinaci gotiky a baroka. Původně zde stál menší kostel pánů z Felbenu, postavený ve 13. století.
V interiéru zaujmou síťová žebrová klenba s barevnými erby salcburské šlechty a fragment fresky z roku 1476. Jak gotické sochy 14 svatých pomocníků u hlavního oltáře, tak i jejich malované portréty na západní kruchtě a obraz Sedmi útočišť naznačují, že se jednalo o oblíbený poutní kostel.
Kostel ve Felberu, zasvěcený sv. Mikuláši, tvoří spolu s nedalekou věží Felberturm centrum muzejní čtvrti. V 70. letech 20. století prošel tento oblíbený svatební kostel generální rekonstrukcí.

Okresní soud
Od středověku spadá soudní pravomoc v Oberpinzgau od Krimmlu po Niedernsill pod správní soud v Mittersillu. Správce byl nejvyšším okresním úředníkem a jako zástupce knížete měl na starosti správu a nižší soudní pravomoc. Občas mu byl po boku přidělen krajský soudce. Oba úředníci sídlili na zámku Mittersill a museli rozhodovat spory, projednávat přestupky, ale také trestat zločiny hodné trestu smrti. Mučení a popravy, jako například při čarodějnickém procesu z roku 1575, byly smutnými vrcholy dřívějšího soudního řádu. Připomíná to čarodějnický kámen z bývalého popraviště (muzeum Felberturm).
Po reorganizaci soudnictví v roce 1850 přešla tato funkce na okresní soudce. Od roku 1883 působili spolu s několika úředníky v nově postavené soudní budově v obci. Až do 60. let 20. století se v soudní budově nacházelo také vězeňské oddělení s několika zadržovacími celami.
V roce 2005 byl v rámci strukturálních reforem okresní soud v Mittersillu zrušen a jeho oddělení byla přesunuta do Zell am See. Od přestavby v roce 2016 je v budově umístěna lékárna Tauernapotheke s připojenými zdravotnickými organizacemi.

Kostel sv. Anny
Je překvapivé, že obyvatelé Mittersillu nechali po velkém požáru v Marktu v roce 1746 postavit dva nové kostely. Vedle farního kostela v jižní části Marktu byl na místě starého kostela sv. Leonarda postaven dnešní kostel sv. Anny. K tomu byl zapotřebí mecenáš, jímž se stal děkan ze Zell am Ziller – Johann Evangelist Hofer – rodák z Mittersillu. Hofer pověřil tyrolské umělce, stavitele Jakoba Singera a malíře Christopha Antona Mayra, oba pocházející ze Schwazu. Zejména Mayrovy fresky a imitace štuku dodávají kostelu díky své barevné pestrosti zvláštní nádech.
Pamětní kámen uvnitř kostela připomíná petrinského misionáře Georga Stadlera, který zde působil v letech velké emigrace. Stadler sepsal katechismus, který byl v salcburském arcibiskupství široce rozšířen. V roce 1743 našel své poslední místo odpočinku ve starém kostele sv. Leonharda.
Od 60. let 20. století je kostel sv. Anny pronajat evangelickému sboru v Mittersillu.

Ritschhaus
Na místě dnešního Ritschhausu stával dříve dům v uličce, známý také jako „beim Riemerliendl“. Tento název odkazuje na mistra řemenáře. Tito řemeslníci byli často zároveň i sedláři a vyráběli uzdy pro koně, řemeny a popruhy. Před zhruba 200 lety zde pracoval řemenář jménem Leonhard, v pinzgauském dialektu zvaný Leanl. Z Mittersillu byly jako tito řemeslníci známé rodiny Lueghofer a Hölzl. Vyráběly batohy zdobené mušlemi kauri a výšivkou z ptačích per, nebo také bederní pásy pro mužské kroje.
V 50. letech 20. století postavila rodina Ritsch nový dům. Dodnes provozuje koželužnu ve Felbenu. Výroba kůže patří v Mittersillu již po mnoho století k významným základům pro další zpracování tohoto materiálu obuvníky, sedláři a řemenaři.

Radnice
Na místě dnešní radnice stál ve středověku dům, v němž zpočátku provozoval své řemeslo řezník nebo masník. Od pozdějších majitelů jménem Philipp získal dům také názvy „U řezníka Lippa“ nebo „Lipplův hostinec“. Jednalo se tedy také o hostinec. Tržní fontána, dříve s prangerem a soudní pergolou na náměstí, dotvářela centrum obce.
Po velkém požáru na náměstí v roce 1746 a dalším zničení v roce 1899 obecní samospráva pozemek po požáru odkoupila a postavila novou budovu. Dříve v něm sídlila obecní kancelář, spořitelna v Mittersillu a také četnictvo. Dům na náměstí byl tedy vždy místem setkávání obyvatel Mittersillu.
V roce 1993 byla radnice postavena v dnešní podobě.

Kaple na hoře Ölberg
Hora Ölberg v Mittersillu pod horou Palfen v Klausenu získala svůj působivý vzhled zpět až po renovaci v 90. letech. Rekonstrukci provedli prof. John Anders a restaurátor Fritz Thaler. Při tom se ukázalo, že sochy – na rozdíl od původního předpokladu – nepocházejí z počátku 18. století, ale jsou dílem umělce z období mezi lety 1520 a 1600. Z Mittersillu se z daného období nedochovávají žádná jména sochařů, a tak zůstává autor těchto cenných soch neznámý.
Díky renovaci malé budovy a rekonstrukci vnější fasády z barevných kvader získala scéna z Olivové hory novou ochranu před povětrnostními vlivy. Zobrazen je modlící se Ježíš na Hoře olejové a spící učedníci Petr, Jan a Jakub. Byla také obnovena původní modrá barva.
Zachování tohoto uměleckého díla vděčíme Lions Clubu Mittersill, který se ujal role velkorysého sponzora.
Každý rok během velikonočního týdne se koná procesí k kapli na Hoře olejové v Mittersillu.

Farní kostel v Mittersillu
V roce 1746 velký požár na tržišti zcela zničil starý kostel sv. Leonarda v Mittersillu. V následujících letech vznikla na dnešním místě nová stavba podle plánů Johanna Klebera ze Salcburku. V roce 1754 nový kostel vysvětil arcibiskup Sigmund von Schrattenbach.
Ze starého kostela pocházejí výjimečná umělecká díla, jako je soška sv. Leonarda (kolem roku 1420) nebo gotická socha Panny Marie na pravém bočním oltáři. Za nové oltáře, sochy v hlavní lodi a umělecky obzvláště cennou kazatelnu byli zodpovědní mittersillští sochaři Petrus Schmid starší a jeho syn stejného jména.
Za zmínku stojí také vitráže Johanna Hauera ze sklárny Schneegattern. Objednal je správce kostela Ignaz von Kürsinger, který v roce 1841 v novinách psal o znovuzrození vitrážového umění v Rakousku.
Generální rekonstrukce farního kostela proběhla v 80. letech 20. století a po roce 2010.
Krajinářské snímky Joea Müllera
Hollersbach

Kostel svatého Víta
Na místě dnešního kostela stála již od roku 1348 stavba připomínající kapli s gotickou síťovou klenbou. Z tohoto původního kostela se dochoval malý zvon z roku 1571, který se dnes používá jako pohřební zvon.
Od roku 1690 vede katolické duchovenstvo v Hollersbachu pečlivé záznamy v křestních, oddacích a úmrtních knihách. Tyto knihy poskytují vhled do demografického vývoje a sociální struktury obce.
V letech 1892/93 obyvatelé s velkým nasazením uskutečnili své přání vybudovat větší nový kostel. Stavební práce byly dokončeny v roce 1900 včetně nové věže.
Zvony pro novou věž vyrobila slévárna Graßmayr v Innsbrucku. V roce 1916 byly roztaveny pro válečné účely. V roce 1921 objednal kostel nové zvony u firmy Kuttler ve Vídni. Ty byly v roce 1942 zabaveny pro válečné účely. V roce 1951 byla zadána zakázka firmě Hamm v Grödigu, aby zvonkohru opět obnovila.

Lahnsteinerhäusl
Josef Lahnsteiner se narodil 30. června 1882 jako syn lesníka v sousedním Brambergu. V roce 1905 byl vysvěcen na kněze v salcburské katedrále, první mši celebroval ve farním kostele v Hollersbachu. Jako katolický kněz působil v Altenmarktu, Forstau a Seehamu. V Seehamu inicioval výstavbu nového farního kostela. Za své zásluhy byl poctěn tituly duchovní rada a monsignor a od té doby byl oslovován jako kanovník. V roce 1941 odešel do důchodu.
Druhou část svého života strávil kanonik Lahnsteiner v Hollersbachu a věnoval se především regionálnímu bádání a organizaci poutí z Pinzgau do Heiligenblutu nebo do Bartholomä. Knihy a dosud nezveřejněné výzkumy z jeho pozůstalosti jsou dodnes bohatým zdrojem informací pro všechny, kdo se zajímají o místní historii. Jeho hlavní dílo vyšlo ve třech svazcích: Oberpinzgau (1956), Unterpinzgau (1960) a Mitterpinzgau (1962).
Josef Lahnsteiner je čestným občanem obcí Seeham, Forstau a Hollersbach. Své poslední místo odpočinku našel na místním hřbitově v Hollersbachu.

Scharrergut
Na sousedním pozemku ležícím severně stála ve středověku obytná věž pánů z Hollerspeckhu, která se nazývala Scharrerturm. Věž byla obydlená přibližně do roku 1750, poté chátrala.
Nejstarší dochované listiny týkající se kovářského nebo Scharrerova léna pocházejí z roku 1642. Předkové dnešních majitelů získali tento majetek koupí. Smlouva byla sepsána 6. října 1823 na zámku Mittersill a její originál se dochoval. Od té doby jsou členové rodiny Kaltenhauserů majiteli tohoto statku.
V rodinné kronice se píše, že na Scharrerově statku žilo mnoho schopných rolníků, kteří čas od času zastávali i funkci místostarosty či starosty obce Hollersbach. Jako příklad lze zde uvést také Franze Mayra a Annu Schratlovou. Vzali se v roce 1889. Franz Mayr byl uznávaným veterinářem a lékařem specializujícím se na zlomeniny nohou. V zahradě statku Scharrergut rostlo velké množství kostivalu lékařského (Symphytum officinale). Franz Mayr uměl tuto léčivou rostlinu využívat k léčbě zlomenin nohou.

Schödlachgut
První písemná zmínka pochází z období kolem roku 1350, kdy se v nejstarším urbaru hovoří o praedium (panství) Schedleich. V písemných pramenech se často uvádí „halber Kornhof“, tedy statek s pěstováním obilí. Uvedený statek a sousední Klausnergut – rovněž „halber Kornhof“ – i hostinský statek měly po několik generací často stejného majitele.
V pozemkové knize z roku 1606 jsou přesně uvedeny jednotlivé přilehlé pozemky i odvody panovníkovi. Dům v dnešní podobě byl postaven v roce 1619, přičemž vedlejší budova byla později nahrazena moderním pavilonem.
Stuhlfelden

Kostel ve Stuhlfeldenu
V rámci misijní činnosti vycházející ze Salcburku lze předpokládat, že již v 8. století došlo k výstavbě kostela. Při organizaci farností salcburskými arcibiskupy ve vrcholném středověku vznikaly takzvané mateřské a farní kostely. První písemná zmínka o faráři ze Stuhlfeldenu, jistém Heinrichovi, pochází z roku 1160. Tak se Stuhlfelden stal mateřským kostelem regionu Oberpinzgau. Při přístavbě ve 13. století byly později objeveny skalní základy předrománského kostela „Maria am Stein“.
Zvláštními poklady jsou barokní skupina soch z Olivové hory na jižní straně chóru a barokní skupina mramorových soch. Za pozornost stojí také četné kvalitně zpracované náhrobky z 16. až 18. století, které připomínají zasloužilé světské a duchovní osobnosti tohoto místa.
Stuhlfelden byl a je významným poutním kostelem. Poutníci přicházeli k soše Panny Marie (z roku 1470) na nádherném barokním oltáři od Petra Schmida. Poutě se konají dodnes.

Správci
V nejstarším urbaru je tato budova označena jako Curia superior (horní dvůr). V pozdním středověku měli na tomto dvoře sídlo správci ze Stuhlfeldenu (správci arcibiskupských statků), protože Kellnhof byl kvůli opakovaným rozvodněním potoka ve velmi zchátralém stavu. Z této doby pochází označení „správce“. V roce 1597 došlo ke sloučení správních jednotek Pfleggericht a Urbaramt pro Oberpinzgau v zámku Mittersill.
V seznamu obyvatel z roku 1741 je zmíněn správcovský statek Tafern u Freydhofu. Díky hospodě se tak z správcovského statku stal „Verwalterwirt“ (správce-hospodský). Rodina Lechnerů byla dlouhá léta vlastníkem správcovského statku. Theresia Lechnerová se provdala za syna z Zehenthofu v Pirtendorfu, a tak se k správcovskému statku připojilo jméno Altenberger. Katharina Altenbergerová koupila Weyerstöckl – nazývaný také „Kramladen am Weyer“ – a tím přinesla do hostince obchodní činnost. Až dodnes se u hostince „Verwalterwirt“ nachází smíšený obchod.

Oberbäckn
Toto panství se poprvé zmiňuje v roce 1583 v záznamech dvorské pokladny v Mittersillu. Pekař Georg Moser je v nich uveden jako Oberbäckn. Dnes je na hřebenu střechy domu vyryto letopočet 1687. Ve Stuhlfeldenu působili po dlouhou dobu dva pekaři – „Unterbäck“ a „Oberbäck“. Z matrik z roku 1741 vyplývá, že v „Oberen Backstatt“ kromě devíti členů rodiny bydlelo a pracovalo dalších 20 až 30 osob.
Rodina Zotterů je majitelem panství „Oberbäck“ od roku 1867. Johann Zotter se kolem roku 1880 vzdal oprávnění k provozování pekařského řemesla. Před domem Oberbäcknhaus dlouho stála lípa a vesnická studna. Firma Wiberg v roce 1997 postavila před domem novou studnu na památku založení firmy ve Stuhlfeldenu.

Unterbäckn
Statek Stuhlfeldner Hof je poprvé zmíněn v roce 1403 a jako svobodný statek patřil k nejstarším zemědělským statkům ve Stuhlfeldenu. K domu patřilo staré pekařské právo. Název Unterbäckn pochází právě z tohoto oprávnění k provozování pekárny. Po několik generací bylo panství ve vlastnictví rodiny Wallnerů. Friedrich Embacher, který byl majitelem od roku 1897, se kromě pekařského řemesla zabýval také výrobou sodovky a „Kracherln“ (limonád s obsahem oxidu uhličitého). Jeho nástupce Fritz Embacher byl široko daleko známý jako milovník koní.
Časté povodně z divokých potoků několikrát zasypaly okolí domu. Nánosy písku a štěrku proměnily původní přízemí ve sklep. Aby bylo možné se dostat k novým vchodovým dveřím, bylo nutné vybudovat schodiště.

